Můj příběh

Myslím že jsem také empatií opravdu velmi obdarovaná pedagožka, máma tří dětí, která ráda pracuje na zahradě, ráda přetváří náš stoletý dům k obrazu svému (rozuměj hanácký rozbořený statek chce předělat na levandulí vonící statek v Provence) a která především velmi ráda tráví tvůrčím způsobem čas se svými dětmi.

Za mnoho let tvoření s mými dětmi, ale i díky dvacetileté praxi učitelky 1. stupně umím velmi dobře vymyslet dětem skvělou tvořivou zábavu.

Mojí vášní, je výuka výtvarné výchovy a tvorba jako taková.
Miluji malbu, fenomén malby, okouzluje mě barva a hledání obrazového prostoru.
Velmi mě inspiruje vést děti při jejich cestě tvořivou výtvarnou prací.

Museli byste to zažít.
Vidět co dokážou vytvořit šestileté děti za umělecká díla plná bezprostřednosti a čisté ryzí výtvarné pravdy, kterou dospělé oko již není schopno vidět natož výtvarně ztvárnit.
Jsem jejich pracemi vždy naprosto okouzlena.

A protože mně tento rok naprosto zdrtila distanční výuka – zdrtila mě jako matku tří dětí,
kterým sice byla výuka nabízena, ale pro mě zcela nevhodným způsobem neakceptujícím jakékoliv dětské, lidské, fyzické, psychické potřeby mých dvou synů a dcery.

Ale zdrtila mne i jako pedagožku, která bojovala, často neúspěšně, za význam všech výchovných předmětů – výtvarná výchova, hudební výchova, tělesné výchovy i během distanční výuky.

Toto nikdo nepovažoval za nutné. Nikdo nespatřoval problém v tom, že už děti nemohou kreslit, zpívat, cvičit.

A proto jsem se rozhodla, že to tak nenechám a budu s dětmi malovat a kreslit i když nejsou ve škole.
Že je třeba více poukazovat na význam výchovných předmětů při učení, a to i když není výuka prezenční, že ani tehdy se nesmí záměrně tyto předměty vynechávat.

Terapeutický a psychologický význam tvořivé činnosti dětí ve škole nesmí být zapomenut a je dle mého názoru tím nejdůležitějším aspektem primárního vzdělávání.

Takže směle do toho. Veďme děti k tvůrčím kreativním činnostem. Bude jim to k užitku.